|
Mám ráda zvířata, nejvíce psy,
ale také koně. Na střední škole v Karlových Varech jsem navštěvovala 3
roky jezdecký oddíl ve Dvorech. Nikdy mě nelákaly závody, ale snila jsem
o tom, že jednou budu mít svého vlastního koně, budu uhánět po loukách a
lesích, kůň bude za mnou všude chodit a kolem nás budou pobíhat
pejskové... To vše se
mi jako zázrakem vyplnilo, když jsem ukončila školu a odstěhovala se z
města
k tátovi na venkov. Táta mi koupil 2- letou polokrevnou kobylku
jménem Linda. Prožila jsem s ní překrásné 4 roky. Uháněly jsme jako o
závod po rozlehlých loukách, projezdily jsme lesy křížem krážem a Linda
za mnou opravdu chodila jako pejsek. Když jsem hrála hru na schovávanou
a schovala se v lese, pobíhala kolem a ržála, jak mě hledala. Stačilo
písknout a byla u mě, celá šťastná. A kolem nás pobíhali dva němečtí
ovčáci...
Kdo má koně, ví, co obnáší starost a péče o něj. Tenkrát jsem sama sušila
seno, vše jsem sekala ručně kosou, vozila v káře. Později se naučila
kobylka tahat vozík, tak mi práci trochu ulehčila. Za nějaký čas
jsem se vdala, postupně přišly děti a na kobylku nebyl čas.
Ke koním jsem se vrátila až po 15 letech. To už jsem byla podruhé vdaná
a děti jsem měla tři. Nejmladší dcerka moc chtěla koníka, netrvalo
dlouho a rozjeli jsme se podívat na poníka jménem Frido. Moc se nám
líbil, byl krásně bílý a nemohli jsme se dočkat, až nám ho přivezou.
Chvíli trvalo, než si u nás zvykl a začal nás poslouchat. Zpočátku velmi
rád vyhazoval, ale časem jsme zvládli jeho rozmary. Protože byl zvyklý
ve stádě koní, bylo mu smutno. Podařilo se mi postupně přemluvit mého
hodného muže a jeli jsme se podívat do Brna na koníka jménem Rigoš. Byl
větší než Frido, byl to kříženec haflinga a fjorda. Měla jsem krásnou
představu, že budu zase jezdit na koni, navíc ve dvou, s dětmi. Rigoš se
mi velmi líbil, byl to přesně typ koně, jakého jsem moc chtěla k nám do
hor, v duchu jsem viděla, jak tahá dříví z lesa, které jsme doposud
nosili sami, neboť Frido sice sílu měl, ale tahat nechtěl.
Opět jsme se nemohli dočkat, až Rigoš bude u nás doma. Nějakou dobu
trvalo, než si oba koně na sebe zvykli. Ale jakmile si ujasnili své
pozice, stali se z nich nerozluční kamarádi.
Nádherné byly vyjížďky po zdejších lesích ve dvou, na poníku se střídaly
obě dcery, Rigoš byl hlavně můj. Byl poslušný a mohla jsem se na něj
spolehnout. I dříví tahal rád, jen občas musel v nestřeženém okamžiku
kousnout, nebo alespoň štípnout.
Nikdy nezapomenu na vyjížďky do města, kdy jsem jela na Rigošovi, v levé
ruce jsem držela za uzdu Frida a jela jsem pro mladší dcerku do školy.
Na den dětí jsme vozili celou třídu i s paní učitelkou na školním
hřišti. Byly to krásné chvíle, ale časem, jak už to bývá, začaly mít
děti jiné zájmy, koníci a péče o ně už je tak nebavila, tak jsme se
rozhodli, že by opět stačil jeden koník, Rigoš s Fridem byli na sebe tak
zvyklí, že jsme nechtěli prodat jednoho, aby druhý byl sám. Pomohla nám
náhoda, když se ozvala paní, která měla dvě dcery a chtěla pro ně dva
koníky. Nabídla nám za ně kobylku anglického plnokrevníka jménem Cool Lady a bylo
rozhodnuto. Opět loučení, ale zároveň těšení na nového člena naší
rodiny. Kobylce, která byla nesmírně hodná, jsme říkali Lady.
Neublížila by ani mouše, a tak jsem mohla zase jezdit a brát sebou na
vyjížďky naše pejsky, protože jsem věděla, že ikdyž běží za jejími
nohami, že nekopne, že neublíží. Jejímu tempu však stačily jen naháčci,
ti si opravdu pohyb vedle kobylky užívali. Lady byla velmi rychlá a
chtěla pořád běhat, měla jsem ji plné ruce, ale byla to nádhera, její
rychlost a tempo se s tempem poníků nemohlo srovnávat.
Pak ale další rok přišla zima velmi brzy, napadlo spoustu sněhu a museli
jsme témeř denně prohazovat aspoň kolečko na zahradě, aby jsme kobylku
lonžovali, aby měla aspoň nějaký
pohyb. Bylo to velmi náročné a dlouhé období, ze střechy visely ohromné
rampouchy ledu
a hrozily, že se každou chvíli zřítí kobylce na hřbet.
Lady měla volnost po celé zahradě, mohla si libovolně chodit domů a ven.
Ráda stála třeba jen mezi dveřmi a dívala se ven...
Po této dlouhé zimě jsem musela uznat, že u nás na horách nejsou pro
koně ty nejlepší podmínky. Poslední jaro, léto a podzim na koňském
hřbetě, už naposled vůně koně v naší stáji, kterou obývají ještě dvě
kozičky. Lady měla kozy moc ráda, dělaly jí společnost, když se pásla na
louce. Dnes je Lady nedaleko Litvínova, má zase koňského kamaráda a moc
hodnou paní. A hlavně, nemají tam v zimě metrové závěje jako u nás na
horách.
Jsem moc ráda, že se má Lady skvěle, že dělá radost dalším lidem, že
víme, jak se jí daří, že opět běhá závody pro radost.
Moc jsem chtěla, aby se naše chovatelská stanice psů jmenovala jako ona,
Cool Lady...
Dnes již vím, že koně už nikdy mít nebudu, ale zůstaly mi
překrásné vzpomínky
a překrásné fotografie všech našich koní...
|